DOMŮ
ZO 6-31 ČSS a Speleologický Průzkum Poustevníka Marka
Invert
Hořící oheň - symbol sepětí s přírodou.
Pomalovaná lebka z krypty křtinské kostnice - Markův objev.
Křiž svatého Františka z Assisi - duchovní rozměr.
A za tím vším Óm.
T.O.Doupě.
Forrest Carter ve své knize "Škola Malého Stromu" napsal tuze pravdivou a moudrou
věc, že každý člověk by měl mít v přírodě - tak jako indiáni - své tajné místo, o
němž neřekne ani nejbližšímu příteli. Není to ze sobectví, ale z lásky. Všude na
celém světě můžeme být s druhými lidmi, ale nikde nenajdeš samotu, když pocítíš
touhu být úplně sám, sám se sebou, sám s Přírodou, nebo sám s Bohem... Během mého
života mne k sobě přivedlo takových míst několik, ale vždycky se našel někdo, kdo si
zasloužil, aby byl do mého lesního tajemství zasvěcen. S přibývajícími životními
zkušenostmi však objevuji krásu schopnosti podržet si tajemství... kdo hledá, ten
najde. Nejposvátnější z mých tajných míst se nachází v Moravském krasu. Je tomu již
šestnáct let, co jsme ho objevili s kamarádem během naší první samostatné trempské
výpravy. Bylo nám tehdy čtrnáct let. Tak do mého života vstoupilo Doupě, malá
jeskyňka ve skalách, jež se mi tehdy zdála být tak osamělá, že jsem míval pocit, že
bych tam mohl žít rok a přesto by o mě nikdo nevěděl. Tady to všechno začalo. Tady
jsem procitl z dětství a pod mýma nohama se začala odvíjet duchovní cesta. To
nejkrásnější jsem zažíval právě zde, neboť zde bývalo mé srdce nejčistčí. Zde jsem
prožil u plápolajícího ohýnku svou první osamělou noc, kdy jsem se děsil podivných
zvuků nočního lesa a štěkání srnců. Zde ke mě promluvily věky, když jsem ve skalní
prohlubni objevil pět tisíc let staré dětské kosti s pravěkými hliněnými střepy. Zde
jsem se propadal do meditace, když jsem se po břiše prodíral temnotou vlhkých a
chladných jeskynních chodbiček, v nichž je slyšet jen tlukot vlastního srdce. Zde
jsem zažíval při prokopávání sedimentu v jeskynním dómu tísnivou chuť samoty, kdy
mými jedinými společníky byli netopýři, vrápenci a hluboké přehluboké ticho., jež
občas zazvonilo plesknutím vodní kapky o sintrové plotny. Zde jsem sedával na
skalním útesu a připadalo mi romantické jen tak sedět a hledět do údolí, psát přitom
básně, nebo si číst v Bibli. A ta Slova v ní vyslovená mi zde v závanech vánku, jež
šuměl bukovým a lipovým listím, připadala tak důvěrně známá, čistá a jasná, že jsem
nedokázal pochopit, proč se jimi lidé tak málo řídí. A právě zde jsem také narazil
na Tajemství, jež od té doby prolíná celým mým životem, tak jako voda prolíná
vápencem a stále znovu a znovu mě odvádí do lesů a hor. Vize muže, který žije v osamění lesů a hor.
Jen sedí a sedí, nic si nežádá, dny, týdny, měsíce a roky plynou. A jak tak prost vší touhy sedí, osvícený
Láskou, nehybný ve svém klidu a moudrosti, stává se Vším. Procházím zemí svého mládí, Moravským krasem. Lesy zkrápí podzemní deštík, kmeny buků se lesknou vlhkostí mlhy
a mé srdce naplňují vzpomínky na dávno zašlé časy. Loučím se s tímto zádumčivým krajem vápencových skal a jeskyní, v němž každý kámen a každé zákoutí skrývá kus mého srdce, mých snů a hledání.
Před očima mi vyvstávají výjevy z mého života. Opět ožívají všechny ty malebné chvíle, jež jsem prožil v podzemních útrobách zdejších skal a já vidím, že to speleologické uhranutí, pro něž tolik hořelo mé srdce, bylo ve skutečnosti intenzivní duchovní praxí, i když bych
tomu tehdy tak neřekl. Vidím, že ty stovky a tisíce dnů prožitých ve zdejších lesích, při bádání v jeskyních a při hledání neznámých podzemních systémů, byly vlastně hodně silné meditace, které chránily mé vědomí a probouzely ho pro vnímání jiných hodnot a jiné reality, než jakou vyznával okolní svět. V srdci se znovu objevují ty dávné hřejivé badatelské pocity. Kolik v tom bylo
čistoty! Jak to bylo krásné! Srdce se zajíká krásou těch chvil... ale kde je to dnes? Kam se to podělo? Byla to skutečnost nebo sen? A kam zmizí dnešní den? Kam se to podělo? Byla to skutečnost, nebo sen? A kam zmizí dnešní den?
Kam se v závanu času ztrácí celý muj život? Snad zítra, nejpozději však za pár desítek let? Budu muset vše opustit, aniž bych si mohl cokoli ponechat... Jaký to vše má potom smysl?
(ze samizdatové knihy Marka Poustevníka Gyaneshwarpuri: ZPĚV OSAMĚLÉHO POUSTEVN´KA NA VYSOKÉ HOŘE z roku 1999).
ZPĚT